Znáte někoho, kdo vyhořel v práci nebo v projektu? Nebo máte sami takovou zkušenost? Vyhoření se nám docela zabydlelo ve slovníku. Někdy je možná až nadužívané a zlehčované. Jako dříve depka. Přesto, Světová zdravotnická organizace letos v květnu klasifikovala syndrom vyhoření jako nemoc. Stále více firem se prevenci syndromu vyhoření začíná seriózně věnovat. Na naše workshopy a semináře na toto téma chodí lidé s obavou o své zdraví – fyzické i mentální – a s potřebou něco ve svém životě změnit. Co tedy je skutečně vyhoření?
Podle definice jde o stav extrémního vyčerpání, odosobnění, silného poklesu výkonnosti a různých psychosomatických obtíží. Lidé intenzívně zaujatí určitým úkolem nebo ideou ztrácí své nadšení. Jinak řečeno, syndrom vyhoření může postihnout ty, kteří pro svou práci skutečně hoří a mají velká očekávání. Motivované a loajální, kteří mnoho investují. Když se realita a jejich očekávání výrazně liší, splnit úkoly je nereálné, výsledky a ocenění nepřichází, trpí stresem, který se stává chronickým. Časem ztrácí sílu, chuť a smysl práce, případně také zdraví. (Nejde tedy pouze o to, že už nás práce nebaví, jako na začátku.) Náchylnější jsou k němu lidé v profesích a firmách zdůrazňujících výkon, zodpovědnost, pracovní nasazení, netolerujících chyby, často s vysokým posláním (pomáhající profese, vedoucí pozice, podnikání, ale třeba také role matky, pečovatelů aj.).
KDO ZA TO MŮŽE?
Výzkum Gallupova institutu, který zkoumal syndrom vyhoření v USA u 7500 zaměstnanců, zjistil, že k syndromu vyhoření nejčastěji vedou tyto vnější okolnosti:
- Neférové zacházení
- Nezvládnutelné množství práce
- Nejasná zadání a tedy i očekávané výsledky
- Nedostatečná komunikace a podpora ze strany nadřízeného
- Nesmyslné termíny a tedy nedostatek času na práci.
Co je však třeba zdůraznit
VYHOŘÍME V DŮSLEDKU NEROVNOVÁHY MEZI NAŠIM OČEKÁVÁNÍM A REALITOU, MEZI NAŠIMI IDEÁLY A SKUTEČNOSTÍ
Na stejné pozici a ve stejné roli může jeden prosperovat a druhý vyhořet. NAŠE osobní nastavení a náš postoj rozhoduje, zda jsme schopni upravit svá očekávání a nároky nebo zda trváme na jejich perfektní formě za každou cenu.
Právě náš perfekcionismus = neadaptabilita mívají zásadní podíl na našem vyhoření spolu s obrovským důrazem na práci na úkor vztahů a volného času.
ĎÁBEL JE SKRYTÝ V DETAILU
Tvrzení, že za vyhoření si můžeme sami, mnohé pobouří. Z praxe víme, že množství práce a úkolů často nelze zvládnout v pracovní době a často ani po ní. Ale jak titulek napovídá, ďábel bývá v detailech. Někdy, to není tak úplně očekávání zaměstnavatele, co se snažíme (dokonale) naplnit. Často slýcháme: “v takové kvalitě bych to nemohl odevzdat, za to bych se styděl”, “sice by to prošlo, ale mám svou úroveň”… Mnozí pomáháme tam, kde by stačilo dát informaci, scházíme se, když by stačil telefonát, trávíme čas nad pregnantní formulací (nevýznamného) mejlu… Prostě se snažím dělat vždy to nejlepší, bez ohledu na to, zda je to právě teď třeba.
CO POMŮŽE?
Často odstup. Potřebujeme si odpočinout, přepnout se. Někdy stačí chvilička, jindy se potřebujeme pořádně vyspat a nabrat síly. Třeba na dovolené. Dělat něco úplně jiného. Workoholismem, syndromem vyhoření a třeba také prokrastinací trpí lidé, kteří dají práci všechen čas a energii a na další pilíře svaté trojice PRÁCE – RODINA – VOLNÝ ČAS už prostě nezbývá. Přitom sebevědomí a radost ze vztahů, koníčků, odpočinku a krásy se přelije i zpět do práce. Stejně jako si stres z práce nosíme domů.
Zůstaňme chvíli u stresu, který považujeme za příčinu všeho neštěstí. Zbavit se ho úplně nejde a ani to není třeba. Nutné je stres přerušovat, ukončovat. Pomáhá zastavit se, zaměřit pozornost na sebe, svůj dech, jídlo, které jím, chůzi… Stres opadne a osvěženi se vracíme k práci. Ideální je plánovat si pěkné a příjemné momenty a činnosti. Stejně jako schůzky a termíny si dát do diáře i volnočasové programy. Co je psáno, to je dáno, proto na meeting většinou nezapomeneme, zatímco na film nebo knížku často nedojde.
Když sami řešení nenacházíme, je fajn rozhovor s někým s jinou optikou. Někdy je fajn pobavit se s partnerem, blízkými nebo s někým cizím. Stále více upracovaných lidí vyhledává pomoc profesionálů (koučů, mentorů, psychoterapeutů…), se kterými si vytvoří čas, prostor a nová řešení. Pomoci může rozhovor s nadřízeným. Velmi často se ve své praxi setkáváme s tím, že manažeři tuší problém, ale neví, kde je jádro pudla. A lidé jim to neřeknou (protože se jich nikdo přímo nezeptal, nechtějí obtěžovat, nebo se bojí) a čekají, že jim to přeci musí dojít. Vězte, nemusí. Máme tolik starostí, že co je zřejmé pro druhého, bývá pro nás neviditelné.
A ve finále: přes veškerou snahu se nikdo z nás nehodí pro každou firmu, pozici nebo do každého týmu. Někde prostě změna možná není. Jediné zdravé řešení pak může být, jít tam, kde se můžeme realizovat lépe a bez rizika.
CHCETE SE DOZVĚDĚT VÍCE? VYBERTE SI WORKSHOP PODLE SVÝCH POTŘEB